Zajatecký tábor v Milovicích nevznikl jako některé jiné zajatecké tábory samostatně, ale na území vojenského cvičiště u Milovic (tehdy se psalo téměř výhradně vojenské cvičiště u Starých Benátek).
Na počátku 20.století rakousko-uherská vláda uvažovala o zřízení vojenského cvičiště pro všechny druhy zbraní v Čechách, protože monarchie měla k dispozici pouze jedno cvičiště odpovídajícího charakteru, a to v Hajmaskéru v Uhrách. Toto cvičiště bylo určeno převážně pro výcvik v ostré střelbě dělostřelectva.
Jednání o zřízení vojenského cvičiště u Milovic započala v r. 1903 navázáním kontaktů s majiteli pozemků a nemovitostí, nalézajících se na budoucím území vojenského cvičiště. V roce 1904 byly uzavírány kupní smlouvy s jednotlivými vlastníky těchto realit.
Vesnice Mladá, nalézající se takřka uprostřed cvičiště, byla vystěhována. Území, na kterém bylo vojenské cvičiště zřízeno, patřilo před tím knížeti Thun-Hohenstenovi. Rozloha původně měřila 35 km2, později bylo cvičiště rozšířeno.
Cvičiště bylo určeno převážně pro výcvik útvarů 8. a 9. sboru, což byly jednotky všech zbraní, dislokované v Čechách. Se stavbou I. tábora bylo započato záhy po vykoupení pozemků od původních vlastníků – sedláků. I. tábor byl postaven na mírném svahu a situován čelní stranou ve směru na jihovýchod. Baráky byly zděné, z bílých cihel, přízemní a bylo jich postaveno 43. V táboře byla nemocnice a isolační pavilon, k tomuto účelu postavené ve větší vzdálenosti od ostatních budov. Nechyběly rovněž stáje pro koně, různé dílny a lázně.
Baráky byly obsazovány na přechodnou dobu cvičícími jednotkami, které byly v Milovicích na cvičení v ostrých střelbách. V té době nebyla ještě v táboře zavedena elektřina ani vodovod a kanalizace.
V době prvních tří měsíců války, tj. od srpna do října bylo v barácích v I. táboře umístěno na 5.000 válečných zajatců, v té době většinou ruských a srbských. Rakousko-uherský vojenský erár byl nucen na podzim zahájit stavbu nových baráků pro válečné zajatce.
Na západ od stávajícího tábora č. I byl na mírně svažitém terénu stavěn zajatecký tábor – tábor č. II. bylo v něm postaveno 101 baráků. Ty byly dřevěné, stěny pobité lepenkou, podezdívka byla z cihel. Na stavbu byli najímáni sedláci s povozy a na práci byli použiti též ruští váleční zajatci. Baráky byly 30 až 45 m dlouhé a 10 m široké. V jednom baráku bylo ubytováno 220 – 300 mužů.
Vyhlášením války mezi Rakousko-Uherskem a Itálií v roce 1915 nastala další změna. Byl postaven další tábor pro válečné zajatce, a sice tábor č. III, severovýchodně od tábora č. I. V tomto táboře bylo postaveno 46 baráků stejného druhu jako v táboře č. II. Dle výroční zprávy zajateckého tábora v Milovicích byl stav válečných zajatců dne 19. června 1915 celkem 25.391 mužů.
Rakousko-Uhersko bylo signatářem všech dohod, úmluv a konvencí, které se týkaly válečného práva, a to zejména Haagské úmluvy a Ženevských dohod Červeného kříže, které se týkaly válečných zajatců a ochrany raněných a nemocných vojáků válčících stran. Cirkuláře Říšského ministerstva války nařizovaly velitelstvím všech stupňů, aby tyto úmluvy a dohody přísně dodržovalo, zejména pak velitelstvím zajateckých táborů.
Zajatí důstojníci nemuseli pracovat, rovněž tak zajatí poddůstojníci z povolání a déle sloužící poddůstojníci nepodléhali pracovní povinnosti. Jednoroční dobrovolníci a studenti mohli být přiděleni k fyzické práci výhradně na jejich výslovné přání. Jinak byli způsobilí pro kancelářské práce, v nemocnicích atd. Zajatí lékaři nebyli de facto za válečné zajatce považováni.
Protože se zvyšoval počet raněných a nemocných zajatců, 10 baráků v zajateckém táboře – mimo posádkové nemocnice – bylo postupně přeměněno na nemocniční baráky, další 2 baráky byly určeny coby infekční oddělení.
Převažující diagnózy nemocných byly: zápal plic, zápal mozkových blan, nemoci zažívacího traktu, srdeční slabost, edém, tbc, tyfus, španělská chřipka, purpura hemorrhagica, celkové vysílení v důsledku válečných útrap, cholera a jiné. Oproti ruským válečným zajatcům, kteří byli jednak více zvyklí na chladné počasí a i psychologie Rusů byla jiná, italští váleční zajatci byli sužováni pro ně nezvyklou zimou a zajetí snášeli celkově obtížněji než Rusové a srbští váleční zajatci. Počet úmrtí italských válečných zajatců byl někdy malý – 3 až 4 pacienti v jednom dnu, avšak v některých obdobích jich zemřelo i 35 denně.
Zpočátku byli pohřbívání jednotlivě v rakvích, později do hromadných hrobů a bez rakve. Na pohřbu všech italských zemřelých byl přítomen katolický kněz z Milovic, Pavel Svankmaier.
Na vojenský hřbitov se začalo pohřbívat v roce 1915. Jeho rozloha je 5.000 m2 a je na něm pohřbeno dle výkazů 5.094 italských válečných zajatců (počet se různí, jiné doklady udávají počet 5.176). V roce 1927 byly na vojenském hřbitově pohřbeny ostatky dalších 182 italských válečných zajatců, které byly převezeny z vojenského hřbitova tehdejšího zajateckého tábora v Broumově. Dále zde byli pohřbeni 2 Francouzi, 527 obyvatel ruské říše a 144 rakousko-uherských vojáků. V letech 1919 – 1939 bylo na vojenském hřbitově pohřbeno 35 československých, 38 německých a 10 ruských vojáků a rovněž 4 ženy a 2 děti, které nebylo možno blíže identifikovat.
Italský vojenský hřbitov byl založen v únoru 1915, pohřbívalo se zde do roku 1945. Na hřbitově jsou pohřbeni vojáci různých armád, národností a vyznání: jsou tu pomníčky římskokatolické, pravoslavné, židovské i muslimské. Celkem je tu pohřbeno asi 6.500 vojáků.
Většina hrobů pochází z první světové války, kdy se v blízkosti nacházel zajatecký tábor. Nejpočetnější jsou Italové (asi 5.200), proto bývá toto místo označováno jako “Italský hřbitov“. Odpočívá zde ale také 527 vojáků ruských, 224 českých, 49 maďarských, 40 polských, 6 rumunských a 4 vojáci rakouští. 60 srbských vojáků bylo v roce 1929 přesunuto do mauzolea v Jindřichovicích.
Většina Italů zemřela ke konci války v roce 1918 na podvýživu a epidemie nemocí, které se šířily v zajateckém táboře. V roce 1917 byli ještě vojáci ukládáni do jednotlivých hrobů, od Vánoc začínají počty růst natolik, že vznikají hromadné hroby, v nichž leží většinou několik desítek vojáků. Během února vzrostl počet denních úmrtí Italů až na 70 vojáků denně a tyto vysoké počty se udržely po celý březen až do poloviny dubna. Až pak začaly počty postupně klesat. Poslední italský voják zde byl pochován v listopadu roku 1918. Italské hroby na hřbitově symbolizuje 252 bílých křížů.
Po válce, mezi lety 1918 – 1939, bylo na hřbitově ještě pohřbeno 49 československých vojáků, V roce 1927 sem byly údajně přesunuty ostatky 182 italských válečných zajatců z Broumova. Během 2. světové války sem byly uloženy ostatky příslušníků Wehrmachtu, které však byly později exhumovány a převezeny na německý hřbitov v Mariánských Lázních. V roce 1945 tu bylo pohřbeno také 12 sovětských vojáků, jimž je věnován pomník pod stromy v blízkosti muzea.
První památník italským vojákům, který věnovala italská veřejnost a vláda – pomník s deskou z černé žuly, byl na hřbitově odhalen 25. května 1920. Velký centrální pomník pak byl postaven zásluhou místních i italských úřadů o dva roky později a byl slavnostně vysvěcen 29. října 1922.
Od 50. let nebylo o hřbitov pečováno, s příchodem sovětských okupačních vojsk v roce 1968 bylo území v podstatě nepřístupné.
Až roku 1991 byl hřbitov vrácen městu Milovice a následně předán do správy Velvyslanectví Itálie. Ministerstvo obrany Itálie provedlo v roce 2003 – 2004 nákladnou rekonstrukci: staré dřevěné kříže nahradily bílé kříže z carrarského mramoru, v areálu bylo vybudováno malé muzeum věnované historii místního zajateckého tábora, byly provedeny terénní úpravy, vysazeny stromy a hřbitov byl nově oplocen. Každý rok na podzim se koná na místě pietní akt za účasti zástupců Velvyslanectví Itálie, města Milovic, českého i italského ministerstva obrany a českých i italských občanů.